Rozhovory
Igor Malijevský – Dokument snů
Igor Malijevský patří k autorům, jehož fotografie stojí na pomezí dokumentu a osobní výpovědi, přičemž sám svůj přístup označuje jako „dokument snů“.
Vychází z literatury – začínal jako básník a fotografii vnímá jako druhý jazyk. Obrazy u něj nevznikají jako projekty, ale jako jednotlivé vizuální básně, které až zpětně skládá do celků. Klíčová je pro něj poetika a moment „naléhavosti“, kdy svět k autorovi promlouvá.
Jeho práce je hluboce osobní, ale zároveň reaguje na širší kontext – zejména v posledních letech na Ukrajinu, kde se propojuje jeho osobní vztah s realitou.
Vaši tvorbu lze vnímat jako pohyb na pomezí dokumentu, osobní výpovědi a možná i konceptu. Jak to vnímáte vy?
Říkávám o sobě, že jsem snový dokumentarista, protože to, co mě zajímá, obvykle nejsou konkrétní objekty nebo situace, ale nějaká obecnější poetická, chceme-li snová výpověď, která se skrze ně ukazuje.
Když se podíváte na svou tvorbu zpětně, co je tím hlavním tématem? To je otázka, kterou dostávám často a vlastně se na ni špatně odpovídá. Žijeme v době projektů a konceptů, ale můj přístup k fotce přišel od literatury. Nejdřív jsem začal psát básně a fotografie se přidala jako druhý jazyk.
Některé věci, které vnímám, se snáz zachytí vizuálně než slovy, ale pořád to funguje i naopak. Když mi nějaká fotka unikne, tak jsem ji občas schopný aspoň zachytit v textu. Moje fotografie vznikají jako individuální básně. Až zpětně, když je dávám dohromady do knihy nebo na výstavu, tak hledám jejich vnitřní dramaturgii a napětí. Poezie, to je to téma.
Máte pocit, že fotografujete svět kolem sebe, nebo spíš sám sebe skrz něj?
Fotografuju svět kolem sebe tak, jak mě zajímá. Svět je v tom procesu důležitý partner a moje fotografie spoluvytváří. Jsou chvíle, kdy máte intenzivní pocit, že k vám svět mluví. Začal jsem jim říkat znamení. Jsou to okamžiky, kdy se informace jakoby zhutňuje a které zažívám i bez kamery. Cítíte naléhavost, ale nejste ji schopni úplně dešifrovat.
A právě v těch chvílích vznikají fotografie.
Vaše fotografie působí velmi autenticky, někdy až intimně. Kde je ta hranice?
Mluvíte asi o lidech na fotografiích, protože sám hranici nemám. Pokud jsou to lidé, které neznám, tak se řídím tím, že jim ta fotografie nesmí ublížit. Většinou takové snímky ani nedělám. Myslím si, že fotografie nemá právo zraňovat.
U intimních fotografií je to dohoda. Pokud fotím své blízké, řešíme, jestli to chtějí zveřejnit a jakým způsobem.
Má fotograf právo vstupovat do reality a zintenzivnit ji?
Fotograf má taková práva, jaká si udělí. Já to místy dělám. Zahlédnu situaci a snažím se ji dostat do čistší fotografické formy.
Tu situaci ale nevymýšlím. Ona ke mně přijde a já se ji snažím zachytit co nejlépe. Někdy to znamená, že ji vrátím nebo lehce upravím, ale zásahy jsou minimální.
Co musí fotografie splnit, aby byla silná?
Pojmenovat se to asi nedá, ale důležitá je zkouška času.
Když fotografii vyfotíte, máte tam emoci toho okamžiku. Ta ale může přebít kvalitu. A pak se stane, že fotka časem vyhasne.
Naopak někdy vznikne snímek skoro náhodně a až po čase zjistíte, že je silný. Proto nerad vystavuju nové věci, většinou čekám.
Dá se autenticita naučit?
Možná se dá naučit rozpoznat neautenticitu. Ale autenticita je něco tak osobního, že si to s ní musí každý vyříkat sám.
Co byste doporučil začínajícím fotografům? Pokud bych měl tu možnost, tak bych je připravil o peníze, dal bych jim filmy a fotoaparáty, sebral bych jim mobily a nechal bych je rok chodit po světě.
Nejvíc nám chybí soustředění. Jsme neustále vytrhovaní z vnitřního dialogu.
Doporučil bych fotit na co nejjednodušší přístroj a soustředit se na emoce, na lidi, na svět kolem sebe. Technika může člověka odvést úplně jinam.
Na čem aktuálně pracujete?
V poslední době hodně fotím na Ukrajině. Mám pro to osobní důvody.
Ve Lvově jsem fotografoval několik měsíců a v roce 2016 z toho byla knížka a výstava. Myslel jsem si, že je to uzavřená kapitola, ale vrátila se mi do života. Po roce 2022 jsem si uvědomil, že mi někdo chce vzít místo, které je pro mě strašně důležité. To jsem nemohl přijmout.
Já nefotím reportáž z první linie. Není to můj úkol a ani to neumím. Dělám poetickou fotografii tak, jak jsem ji dělal vždycky, jen v prostoru, který se ocitl v ohrožení. Teď je těžiště mojí práce znovu na Ukrajině.
Děkujeme za rozhovor i za vaši inspirativní tvorbu. Za APF, Mario Sikora